Smůla se lepí na paty. Tak praví ustálené rčení. Pravda však je, že smůla, v tom fyzickém významu, se mi nejčastěji lepí na ruce. Protože v lese nejčastěji na něco sahám. Na druhém místě je zadek, když si na něco sednu.
V názvu jednoho filmu se na paty lepí smích. Ale nikdy se neříká, že se na paty lepí štěstí. Že se na někoho lepí štěstí, to ano, ale ne na paty.
Nevím, jestli je to smůla, ale já mám takový poznatek, že když nakupuju v supermarketu a z nějakého důvodu spěchám, tak někdo přede mnou u pokladny začne mít problém. Třeba něco reklamuje, nejde mu karta, mění drobné, zapomene zvážit ovoce... ale nikdy se to nestane, když mám času dost.
Přitom si nemyslím, že bych zrovna já byl nějaký pechfógl. Což je slovo, které pochází z němčiny, a to buď zkomolením výrazu vom Pech verfolgt (pronásledovaný smůlou) nebo spojení slov Pech (smůla) a Vogel (pták). Ptáci se lapali na lep, vyráběný mimo jiné ze smůly, a takový přilepený pták měl smůlu.
EDIT: Nedalo mi to a googlil jsem. Ptačí lep se nedělal ze smůly, ale z bobulí jmelí, lněného oleje a kalafuny. Recepty bývaly tajné a zpravidla se předávaly z otce na syna.
Mimochodem, před chvílí se ke mě dostala informace, že jeden prd váží přibližně 0,0371 gramů a člověk prdí průměrně 14x denně. Ženy prý prdí častěji než muži, ale zato decentněji. Musím říct, že představa takového výzkumu, především to vážení prdu, mě mírně vykolejila a považuji za nezbytné se s touto informací podělit.