Deset let uplynulo jako mrknutím oka. Jednoho dne se probudím a jsem o deset let starší. Otevírám okno dokořán a pohodlně se v tričku usazuji na gauč. Na leden je venku docela teplo. To loni, roku 2029, bych si to dovolit nemohl. Sedmnáct stupňů je málo.
Beru do ruky můj pracovní tablet.
"Tati, tati," ozvalo se náhle ze skříně v obývacím pokoji. Udiveně jsem vzhlédl od hologramu. Dveře skříně se rozlétly. Překvapením jsem otevřel ústa. Ze skříně vylétla holčička. Má neposedná dcerka.
Padla mi kolem krku. "Tati, kdy mi dovolíš mít účet na tom Steemitu? Všichni ve třídě už ho mají."
Byla to oblíbená fráze dětí roku 2030. Ano, stejně, jako před deseti lety. Všichni už to mají.
Skoro nic se nezměnilo. Doba se mění, lidé zůstávají.
Steemit. Proč po něm ty tak děti šílí? Co je na něm tak přitahuje? Že by ta nová hra s těmi směšnými postavičkami? Zelenými mimozemšťany s typickými křiklavými hlásky? Asi ano, to bude ono.
"Dovolím ti zařídit si na něm účet, Terezko. Už jsi dost velká, abys mohla Steemit používat."
Záhada, že už nikdo netouží po tom fejsbůku.
Čím to bude? Facebook koupil vše, co mělo úspěch. Steem si však koupit nemohl. Byl komunity.
Češi, kteří na něm začínali, jsou na něm stále. Někteří už jsou v zaslouženém důchodu. A někteří stále ještě dohlížejí na svá firemní autonomní vozidla.
Éra nových biologických čipů před dvěma lety změnila svět. Akorát vlasy mi zpět nenarostly. Nevadí. Je to tak praktičtější.
Terezka se právě přihlašuje na nejnovější virtuální rozhraní Steemu. Vlásky jí splývají na displej a na její tváři září vítězný úsměv. A já se vracím ke své práci. Je to hodná holčička. Dělá mi radost. Ovládá technologii blockchainu, jako by se s ní narodila. Nepotřebuje mou pomoc. Potřebuje moji podporu a lásku.
Potřebuje tátu.
Provedu pár obchodů a zkontroluji své portfolio pasivních příjmů. Má práce je u konce.
Pomáhám potřebným. Ještě opravím pár elektronických hraček pro děti a půjdeme s Terezkou ven.
Jen kousek po ulici, k budce teleportu. Není nebezpečný, jak se nám loni snažil namluvit strýc Franta. Jsou to jen výmysly. Usnadňuje nám cestování za prací a za přírodou, která tu ještě někde je. Franta je tak trochu podivín.
„Nezapomeň na ty zvížata, tati!" Terezka myslí za mě.
Ano, šedivý dědeček Bazík už sotva chodí. Zamňouká krátce a dožaduje se svého masíčka z amarounů. Terezka ho nacpává pamlsky. Je pořád stejný. Miluje tyčinky z klonovaného hovězího želé.
I Filip už není to hravé kotě. Je to rozvážný kocour v nejlepších letech. Jeho kvílení se však nezměnilo.
"Tati, měli bychom Filipovi přehrát software, aby konečně pořádně mňoukal…“
Filip nesouhlasně zakvílel a krátce zasípal. Netoužil po implantovaných elektrodách do mozku. Stačilo mu poslední odčervení, kdy pak slintal jako vetřelec z prehistorického kultovního sci-fi filmu.
Souhlasil jsem s ním.
"Filipovi se už žádný program měnit nebude, Terezko. Je už takový a takový zůstane. Ani klonovat ho jednou nenecháme. Žádný ReePet. Filip je jenom jeden. Má svůj unikátní BIOS."
"Máš pravdu, tati. Filip je prostě Filip. Ten už se nezmění."
"Jsem rád, že to chápeš, Terezko. Necháme ho tak, jak je. Je náš se všemi svými chybami a nedostatky. Je stejný, jako my. I Bazíka dělá ta jeho touha po masíčku osobitým."
"Tati, pojď už ven!"
"Už jdu, Terezko."
Přicházíme pomalu k teleportu. Záblesk. Otevírají se dveře. Vystupuje z něho ona. Nádherná žena. Ano, maminka Terezky. Má milovaná žena. Objímáme se. Právě se vrátila ze své přednášky na druhé straně zeměkoule. Je úžasná.
Založila tam svoji nadaci.
Jsme rodina. Budeme pomáhat potřebným spolu.
